Válečné záznamy Henryho Howarda Sturgise

Temný válečný mrak zahalil Jižní kraj v sedmnáctém roce mého života. O politiku jsem se nikdy nezajímal, dokud Alabama nevystoupila z Unie, ani jsem nenosil modrou kokardu (symbol zastánců vystoupení z Unie), kterou mi někdo daroval. Mé zdraví bylo vždy choulostivé, ale to mi nebránilo v touze bojovat za svoji zem. Na jaře roku 1862 jsem se rozhodl opustit rodný dům a připojit se k armádě. Rodině jsem nechal na rozloučenou lístek se vzkazem kam a za jakým účelem odjíždím. Jakmile se otec dozvěděl, co mám v plánu, vyrazil za mnou a odvezl mě zpět domů. Po mém naléhání nakonec otec ustoupil a dal mi svolení ke vstupu do armády. Rozhodl jsem se vstoupit k jízdě, následně po vyplnění přihlašovacích dokumentů jsem byl odeslán k výcviku v městě Mobile, pod velení kapitána Huntera. Bohužel má fyzická síla a chatrné zdraví nestačilo náročným požadavkům jízdního vojska. Byl jsem propuštěn a odeslán domů, již podruhé se mi rozplynul sen o vojenské službě. Ani můj druhý neúspěch mě neodradil a v dubnu 1862 jsem vstoupil do nově vzniklého 44. alabamského pluku. Po prodělaném výcviku v Selmě byl náš pluk odeslán do Richmondu. Byl jsem navštívit mého staršího bratra Marva, který se zotavoval ze zranění z bitvy u „Seven Pines “ a měl být odeslán do nemocnice v Richmondu. Marv se připojil k armádě již dříve a sloužil u 3. Alabamského pluku. Požádal jsem plukovníka Derbyho o svolení doprovodit bratra. Dostal jsem svolení s tím, že se do večera vrátím k pluku. Po příchodu do pozic jsem zjistil, že je pluk pryč, byl převelen na jiný úsek. Byly zde zanechány rozkazy, pro všechny, kteří nebyli přítomni u pluku v době přesunu. Každý měl následujícího dne následovat pluk na místo určení. S několika dalšími muži jsme podle rozkazu následovali pluk a přesouvali se přes silnici do města Derby. Silnice z Derby byla silně bombardována a my se dostali do místa, kde tábořila setnina „Selma Blues,“ 8.alabamského pluku z Wilcoxovy brigády. Ze setniny „Selma Blues“ jsem znal osobně mnoho mužů. Nikdo z nás něděl co si v nastalé situaci počít, jak se dostat zpět k našemu pluku. Někdo by nás mohl považovat za dezertéry. Oslovil jsem kapitána McRarieho, je-li možné dočasně sloužit v jeho setnině, než nastane vhodná situace k návratu k našemu pluku. Bez problémů nám bylo vydáno svolení, ale varovali nás, že brzy půjdeme do boje. Ani jsem si neuvědomoval že půjdu poprvé do boje, bláhově jsem si namlouval že mé zkušenosti jsou dostatečné. Z mého přesvědčení jsem rychle vystřízlivěl, jakmile začaly vybuchovat první dělostřelecké granáty, zmocnila se mě nepředstavitelná nervozita. Po té co jsme ustupovali z druhého neúspěšného útoku na McClellanův střed jsem byl lehce zraněn do nohy. Během ústupu si všiml kapitán McRarie že kulhám, ptal se mě co se stalo. Řekl jsem mu že mám jen poraněnou kůži. Kapitán zkontrolovat zranění a konstatoval že mám lehce naraženou kost. Poslal mě do týla, abych pomáhal v polní nemocnici. Pomohl jsem nosičům raněných odnést nějakého kapitána, kterému dělostřelecký granát utrhl nohu. Zážitky z polní nemocnice se mi navždy zapsaly do paměti, děsivé výkřiky a sténání zraněných bylo opravdu stresující. Takové jsem si odnesl vzpomínky na svou první bitvu, krvavou bitvu u Frazierovy farmy. Následujícího dne jsem se vrátil k 8. pluku, abych se s ním zúčastnil nové bitvy. Jakmile se naše setnina dostala pod palbu, byl jsem opět odeslán do polní nemocnice. Otřesné zážitky z předchozího dne mě trochu otupily a věděl jsem do čeho jdu. Snažil jsem se co nejlépe ovázat rány zraněným a utěšit umírající. Putovali sem stovky zraněných, kterým se dostalo základního ostření, následně byli odesláni do nemocnice v Richmondu. Hromada amputovaných končetin, nářek zraněných a smrtelná agonie, to jsou mé zážitky z bitvy o Malvern Hill. Po dvou dnech jsem se konečně dostal ke své setnině v 44. alabamském pluku. Ihned jsem napsal dopis plukovníku Kentovi, kde jsem se mu co nejlépe snažil vysvětlit proč jsem nebyl několik dní u pluku. Po přečtení dopisu mě plukovník předvolal. Za to, že jsem opustil svůj pluk a bojoval s 8. alabamským plukem jsem dostal strašne vynadáno, hrozilo mi vězení. Zastal se mě zástupce velitele, podplukovník Derby. Řekl že bych neměl být kárán, ale naopak pochválen za příkladnou službu. Nakonec se mi nic nestalo, ale poslední slovo měl velitel, když ostrou poznámkou umlčel svého zástupce: „Já jsem velitelem tohoto pluku, podplukovníku Derby!“ Během přesunu na mannassaské bojiště jsme se zúčastnili menší přestřelky u White sulphur Springs, většinu boje jsme sloužili jako podpora dělostřeleckých baterií. Naším úkolem bylo vázat nepřítele, aby mohl generál Lee obsadit Manassaský průsmyk. Během tažení jsem onemocněl příušnicemi, zůstal jsem poblíž velitelství našeho pluku ve Warrentownu. Jakmile přišel rozkaz k následování jednotek generála Leea, zůstal jsem ve Warrentownu sám. Snažil jsem se dohnat velení pluku, ale nešlo to, přes den silně pršelo a já mělo obavy, abych se ještě více nenakazil. V cestě jsem pokračoval pouze v noci. Najít velitelství pluku se mi podařilo až po druhé bitvě u Manassasu. Po té jsem byl opět odeslán do péče doktora. Po Manassasu se naše další kroky ubíraly do Marylandu. Sloužil jsem jako zadní stáž u Leesburgu ve Virginii. Měl jsem odchytávat opozdilce a zabránit jim v překročení Potomacu. Jednoho rána jsem se probudil s horečkou, kterou zapříčinilo táboření v bažinách. Byl jsem schopen ujít se silnou horečkou jen tři míle, pak jsem padl vysílen na krajnici, kde jsem byl ponechán. Téměř v deliriu se mi podařilo k poledni dorazit k nějakému stavení. Rodina, která se o mě postarala, mě k večeru nabádala, abych odešel, prý sem směřuje silný jízdní oddíl. Nevěděl jsem vůbec, kam jdu. Pozdě v noci jsem dorazil k nějaké farmě, podařilo se mi doplazit se mezi balíky slámy, kde jsem usnul. Ráno mě našla černoška, když šla pro mléko. Dala mi trochu mléka, kávy a chléb. Její manžel mě ošetřil a ponechal ve skladišti. Majitel pozemků se prý přidal k naší armádě a paní odjela den před mým příchodem ke svým rodičům. Byl jsem svědkem potyčky poblíž farmy. Byl jsem ponechán tři dny bez jakékoliv pomoci, z mé horečky vyvinul zápal plic. Černoch šel do blízkého vojenského ležení, v domnění že jsou tam naši a řekl jim o mém stavu. Přišli, popichujíce mě šavlemi, mě donutili vstát a jít s nimi po baltimorské silnici, až na křižovatku poblíž Fredericu, v místě kde se napojuje washingtonská silnice. Krátce po té co jsem dorazil na křižovatku, si mě všiml generál Farnsworth, který jel v čele svého štábu. Když viděl můj stav, jak opírajíce se o plot vykašlávám krev, vynadal svým mužům že berou do zajetí umírajícího muže. Tasil šavli s tím, že by jim nejraději všem usekl hlavy. Sesednul a vzal mě do nějakého domu, kde o mě mělo být postaráno. Domácí se o mě postarali, ale ještě téhož večera jsem byl přesunut do jiného domu. Příštího rána mě a dalšího zajatce naložili na vojenský povoz, jako stráž s námi jel jeden voják. Urazili jsme nějakých pět mil, když jsme museli vystoupit a pokračovat pěšky do Darnestownu (myslím, že je to nějakých 17 mil od Washingtonu). Nemohl jsem pokračovat vysílením dále. Všiml si nás plukovník A. C. H Darne, ušlechtilý křesťan a sympatizant jihu. Když viděl můj stav, pozval nás na večeři. Darne zařídil, abych zde zůstal a poslal mě do pokoje v horním patře. Jeho žena se o mě starala jako o vlastního syna. U těchto dobrých lidí jsem zůstal celý měsíc, dokud se mé zdraví nezlepšilo. Po mém uzdravení jsem byl propuštěn na čestné slovo. Než došlo k výměně zajatců, strávil jsem nějaký čas, než mě převezli do Culpepperu, odkud jsem byl odeslán do Richmondu. Dostal jsem další zápal plic, který mě opět o krok přiblížil k smrti. Rekonvalescenci jsem prodělal v Danwille, kde jsem zůstal až do plného uzdravení. Ke své setnině jsem se vrátil krátce po bitvě u Fredericsburgu. S Hoodovou divizí jsme se přesunuli z Fredericsburgu k Suffolku, zde bylo svedeno několik těžkých bojů. Po bitvě u Chancelorsville jsme se vrátili do Fredericsburgu, začínala Pensylvánská kampaň. Při přesunu do Pensylvánie, jsme se po překročení průsmyku Snickers dostali do menší potyčky s jízdou. Po překročení Potomacu bylo zabaveno několik sudů rumu. Někteří naši chlapci se zpili do němoty, výsledek byl, že byla naše armáda roztroušena po krajnicích od Potomacu až po náš tábor v Pensylvánii. Jen málo z nich se dokázalo dostat do tábora za denního světla. Poslední opozdilci dorazili se silnou kocovinou pozdě v noci. U Gettysburgu jsme bojovali na pravém křídle. Po té, co jsme ušli 30 mil, jsme obsadili Little Round Top (toto není pravda). Čtyřikrát padl náš praporečník, myslím, že jako poslední nesl prapor Willie Fort. Krátce po výstřelu děla, vylezl Willie na lafetu, bezprostředně na to jej srazil vytěrákem seveřanský dělostřelec. Po našem návratu z Gettysburgu se nic důležité nestalo, až do velkého náboženského shromáždění poblíž našeho tábora ve Fredericsburgu. Naše další cesta vedla do Chickamaugy, kde jsme zatlačili nepřítele až do Chatanoogy, možná bychom jej i zajali, nebýt nedbalosti generála Braga. Naše další nasazení bylo na Raccoon Mountain, vedle Lookout Mountain. V tvrdém nočním boji jsme byli s nepřítelem tak promícháni, že nebylo jednu chvíli možné určit, kdo patří na jakou stranu. Zajali jsme a zapálili nepřátelský povoz. Cestou do Knoxville, během tažení přes východní Tennessee, jsme byli několikrát zataženi do menších přestřelek. Knoxville se nám bohužel nepodařilo dobýt. Během zimy jsme prodělali několik drobných střetnutí. Dostal jsem svou první a jedinou dovolenou za celou dobu co jsme byli ve východním Tennessee. Z dovolené jsem se vrátil právě v čase převelení zpět do Virginie. Bojovali jsme u Wilderness a ve Spotsylvánii. Krátce po poslední bitvě, během třídenního odpočinku nedaleko bojiště, jsme reportovali generálu Lee zprávu o pohybu celé armády nepřítele. Generál Lee poslal odpověď: “Děkuji zvědům, pohněte celou armádou!“ Vyrazili jsme okamžitě, abychom získali náskok před Grantem. Po celonočním pochodu jsme na řece North Anna zapálili most a čekali na nepřítele. Během boje jsme byli neustále o krok napřed a nedovolili jsme nepříteli nás obklíčit. Zúčastnili jsme se strašných bojů v Cold Harbor. Po celý den až do pozdních nočních hodin, útočila na naše opevnění jedna vlna nepřátel za druhou. Ztráty nepřítele byly ohromné, ale drželi jsme se, dokud nám skoro nedošla munice. Byl jsem poslán dozadu ještě s jedním, abychom přinesli munici. Při návratu byl zasažen do ruky, ránu jsem mu zavázal, jak jsem nejlépe dovedl. Pomohl mi donést muniční bednu, jeho jméno jsem zapomněl. V životě jsem neviděl, že by se chlapy vrhli tak prudce na potravinové dávky, jako teď na munici. Odeslali nás na pomoc Petersburgu, jelikož jsme se přepravovali částečně po železnici, dorazili jsme jako první. Jediný kdo stál proti nepříteli, byla domobrana, tvořená starci a mladými kluky. Místní dámy nám nechali podél opevnění v sudech kávu a prosili nás, mnohé v slzách, ať zaženeme Yanky pryč. Ubezpečovali jsme je, že uděláme maximum. Všechny jsme poslali asi míli zpět. Od té doby jsme až do evakuace neustále bojovali. V listopadu, sotva schopný chodit a naprosto vyčerpaný neustálým bojem, jsem byl opět převezen do nemocnice. Byl jsem schopen vykonávat povinnosti strážného, nejprve jsem hlídal vězně na ostrově Bell, později ve věznici Libbey. Po té jsem byl převelen jako stráž k Haxalovu mlýnu. Těsně před evakuací Richmondu jsem byl převezen do „vojenského domova,“ populárně známém jako Crow’s rest. Dále jsme ustupovali. Ještě s jedním vojákem jsme dostali za úkol zapálit konfederační sklad tabáku. Vyvalili jsme sudy, rozbily víka na třísky, vysypali trochu tabáku a vše zapálili. Za tím vším jsme zamkli dveře. Ustupovali jsme před most Mayo, po té co byl vyhozen do povětří, jsem stál na vrchu v Manchesteru a sledoval hořící město, velkolepý, zároveň příšerný obraz zkázy. Ustupovali jsme dál na jih, až do Danville. Přešli jsme zde nějaký most, který byl následně pod mým velením spálen. Nikdo nedovede slovem ani perem popsat pocity našich mužů, když k nám dorazila zpráva, že generál Lee kapituloval u Apomatoxu.